Tak si mě všímej !

Naše Bekky je tvrdě vedený, ostrý a neúplatný hlídač, zásadně nemazlivý a perfektně vycvičený bojovník, nerozmazlovaný přemírou náklonnosti, zájmu o dostatečné využití volného času, dobrůtkami a častými návštěvami člověčího obydlí. Je to trhač ... Blábolím nesmysly.
A vy, kdo jste už nějaké to povídání o naší slečně pejskové v krtčím kožíšku četli, to dobře víte.

Ono je to vlastně úplně naopak. Ne, že bych z ní chtěl mít a mám mazlící gaučové miminko, funící z nedostatku pohybu a přemíry mlsání, to ne a ani to u nás nehrozí - vím totiž, že pohyb je pro Bekky povolená, geneticky daná a k životu potřebná droga a tak jí ho dopřávám v míře hojné. Já tím chci jen říci, že Bekky je naprosto plnoprávný člen rodiny, se kterým se počítá v každodenním rodinném režimu a který dokonce má i některé výhody, plynoucí z klasického přístupu hospodáře : nejdříve zvířeti a potom teprve člověku !

A proč se vracím opět k tématu člověko psího soužití ? Že jsem o tom psal již v únorovém povídání, při příležitosti Bekkynčiných druhých narozenin ? No, něco už jsem napsal, pravda, ale jednak to vůbec nepostihlo všechny jemné odstíny soužití, za druhé je to, vzhledem k vývoji, věčné téma a pak, to byly narozeniny.
Tentokrát píšu u příležitosti dubnového, předdvouletého přibytí Bekky do naší rodiny. Proto opět tak trochu zamyšlení a úvaha a tříbení myšlenek, proto povídání o faktoru psím a zase tak trochu jinak. Ano, Bekky je součástí našeho života, součástí podstatnou a respektovanou.

Dlužno ovšem říci, že tomu tak nebylo od začátku a nebylo to tak úplně v plánu. Podoba našeho společného soužití se po ty dva roky postupně vyvíjela a měnila a též moje původní představy z doby před příchodem Bekky se formovaly ve smyslu toho, jak se ze mě, nepejskaře, pomalu stával pravověrný pejskař (kynolog ne, až tolik si netroufám a vlastně bych ani nechtěl).
A nutno podotknout, pro vás neznalé, že taková proměna člověka normálního v člověka pejskaře není proces až tak úplně bezbolestný. Naopak, v některých případech jde o poměrně značný posun v dosavadním hodnotovém žebříčku a zvlášť pro estéty to může být docela problém.
Já sice nejsem zas tak úplně citlivka, ale na svém vypiplaném trávníčku okolo domu jsem si dost zakládal...I ty keříky se už celkem pěkně ujaly...Ani pohyb v čistém a neuslintaném oblečení mi nepřipadal nenormální...Na procházkách jsem se rád, bez šmejdění očima kde se co šustne, kochal přírodou... A trochu toho klidu jsem si občas taky dopřál...I v sobotu a neděli jsem si rád přispal...A doma mám rád pořádek, čisto, přezouvání...

No, a potom přišla Bekky - lenošení skončilo, zapomeňte ! Psí živel náš, tedy především můj, život obrátil naruby, vrátil hodnoty do přírodního stavu a já se postupně stával výše citovanou lidskou kategorií. A ten proces proměny mě stále uvádí v úžas. To zpětné promítnutí časoběhu, v souvislosti se změnami v rodinném životě a ve vlastních každodenních návycích a zvyklostech, mě znovu dostane a zas a zase si říkám, že, ač změnu jsem po příchodu Bekky očekával a vítal, takový zásah do zaběhnutého stereotypu jsem přece jen nečekal.

Původní představy byly o takřka absolutním pobytu štěněte pouze venku, v kotci, na zahrádce, chození na cvičák, probíhačky v přírodě. Ale to všechno tak nějak mimochodem, při zachování dosavadního životaběhu, jen takové zpestření, doplněk, oživení života přátelstvím s velkou, věrnou a poslušnou psí kamarádkou.
O psím sebevědomí a osobnosti jsem si myslel jako člověk a pán tvorstva své, a myslel jsem si to samozřejmě špatně. Vyčtené návody neříkaly mnoho o nutných kompromisech, mé povaze nevlastní, nutnosti občasného přitvrzení a málo o vždypřítomné důslednosti. To vše jsem se musel naučit, to vše jsem musel naučit i Bekky.
Postupně jsem pronikal do psí dušičky, asi stejně jako ona se učila poznávat mou. Chvilku mi to trvalo, ale nakonec mi došlo, že život se psí kamarádkou nejde žít napůl, jen tak nějak doplňkově. Musí to být naplno a bez zadních vrátek. Žádné dělení na hraní se psem a na čas pro sebe. Teď už při všem rozhodování a plánování mi v mozku bliká vždy páleně černá kontrolka - mysli na Bekky.

A tak najednou zjišťujete, že po probuzení podvědomě posloucháte, jestli holka venku už prosebně nekňučí, že automaticky krásno-nekrásno, liják-neliják, sobota-nesobota, neděle-neneděle, prostě každé ráno vyrážíte s nadšenou, antracitovou kráskou na nabitosti energií odpovídající dlouhou procházku (a že té energie je!), že po příchodu z práce první vaše kroky míři ke kotci s jedinou myšlenkou - tu vaši smutnou princeznu osvobodit ze zakletí drátěného žaláře, v rychlosti pomazlinkovat, poté zrealizovat zdržující práce okolo domácnosti, případně domku, případně zahrady a už rychle vyrazit s nedočkavou skotačilkou na odpolední nebo podvečerní procházku nebo projížďku, anebo na povinnostní výcvikové upevňování na cvičáku, každopádně vymýšlíte akce pro odpovědné zaměstnání té rotvajleří nezmarky.
Přemýšlíte, kdy na procházky, co jsme ještě nezkusili za vzorové situace, kterého psího kamaráda pozvat k probíhačce, jestli se večer budeme dívat spolu s ní (spokojenou, že je s lidskou smečkou ve stejné boudě) na televizi a tak vůbec.
Odměnou je potom schopnost přečíst z nádherných rotvajleřích kukadel zvědavost, rošťáctví, radost, očekávání, otázku i smutek, schopnost ze hry těla porozumět jejím náladám, potřebám a touhám.
Odměnou je ale i poznání, že to samé, a asi dříve než vy, uměla i ta psí hlavička a že vás má přečteného, jak otevřenou knihu.
A odměnou jsou nakonec i ty krásné okamžiky souznění, chvíle, kdy jste spolu třeba někde venku na louce, sedíte vedle sebe na mezi, oba moudře shlížíte do kraje (alespoň si myslíte, že tak vypadáte) a cítíte zvláštní zastavení času a naprosté splynutí duší. A to si pište, že psi mají duši ! Tedy Bekky určitě...

Tak takhle nějak se stává člověk pejskařem ! Pěkně jsem se to zase rozepsal, až rozněžnil a je právě tak načase navázat předivo povídání na úvodní slova o tom, jak jsem nevychoval z Bekky trhače. Tak tedy ne, vědomě jsem nevychoval z Bekky trhače, ale, doufám, psa společenského, který se umí orientovat ve společnosti rodiny, ve společnosti psů a vůbec ve společnosti jako takové (pouze společnost koček, zajíců a jedné německé ovčačky jí dává zapomenout na civilizaci a mrští s ní zpátky k vlčím předkům). Je to zkrátka náš adopťáček milovaný.

A, to musím sebekriticky přiznat, někdy přeci jen i rozmazlovaný (kynologové zvednou varovně prst, pejskaři pochopí), což dá, dlužno kápnout božskou, někdy i najevo, svéhlavička rotvajleří.
Musí se totiž té lidské náklonnosti měřit lékárenskými vahami, ony ty psí osobnosti mají na tohle čuch a dokážou si ji vysvětlit po svém ! Ale to už záleží na páníčkovi, aby byl soudný a poznal, co se dá povolit a kdy se přeci jen musí přitvrdit a vyžadovat důsledně poslušnost.
Jenom tak je soužití mezi tímto seběvedomým psím plemenem a člověkem možné a jenom tak se usnadní psímu kamarádovi orientace ve složitém člověčím světě.
Tak to bylo trochu peskařské kantořiny, faktem ale je, že skutečné soužití je plné odstínů a že mě ta černá kebulka vždycky něčím dostane.
Jako zrovna onehdy...

Bekky občas (obden, obdva, obtři) bereme na večerní rodinný program dovnitř, do bytu. A to byste neřekli, jakou tajemnou sílu, tohle slůvko "dovnitř" pro Bekky má. Ať dělá, co dělá za jakkoli zajímavou činnost (kromě jídla), když ho uslyší, provede pružinový obrat a vystřelí ke sklepním dveřím, což je pro ní vstup do kouzelného světa člověčí boudy. Stojí před nimi, napjatá jako struna, očima pátrá v mých očích, jestli je to pravda a když jí řeknu : "To víš, že jo, půjdeme dovnitř" a otevřu dveře, zalomí to chodbičkou, počká na mě pod schody ve sklepě, netrpělivě si nechá otřít tlapy, pustí mě dveřmi jako prvního a na povel "volno" se prosmekne po schodech do horního bytu, na svojí matračku, ke své uvítací skývě tvrdého chleba (pochoutka !) a blaženě se uvelebí v naší společnosti.
Jsou to pro ní sváteční chvíle, je na ní vidět, že je naprosto spokojená, a když jí ještě někdo z nás drbe za ouškama, no to jí doslova závidíte tu slast.
V tu chvíli dávám za pravdu chovatelům, kteří říkají, že rotvajler je plemeno vyžadující těsný kontakt se "svými" lidmi a že ubytování v člověčí boudě je pro ně nejlepší. Ono to ale všude nejde...Takže, když je to možné, tráví s námi takhle večerní chvilky.
A abychom ani přes den nebyli necitové, nechávali jsem jí při letošní blátivé a vlezlé zimě po odpolední procházce, případně po večeři, odpočívat na jejím, z léta oblíbeném místě na koberečku u štípacího špalku ve sklepě. Takový rozředěný pobyt v člověčí boudě. Už ne venku a ještě ne úplně uvnitř.
I tak byla spokojená. Ze začátku. Po nějaké době, když se z toho stalo pravidlo, se stávalo, že při mém odchodu od ní ze sklepa (buď si tady, já zase přijdu), se někdy vnucovala škvírou dveří, jakože by ráda ještě dál a teprve po důraznějším "na místo" zůstávala ve sklepě.

Zmíněná sklepní místnost je takové skladiště různých potřebných věcí a že jich tam je ! Kola, nářadí, dříví i zmíněný špalek. A mimo jiné i pytel s hoblinami, které dávám Bekky do boudy, když je opravdu blátivo a mokro - pěkně ji vysuší. Papírový pytel v koutě, za nářadím. Asi pře týdnem jsem ji zase takhle pustil na návštěvní mezistupeň do sklepa, ona projevila chuť jít dál, no, ale zůstala a já odešel nahoru do bytu. Po nějaké době jsem slyšel ze sklepa tlumené bouchání, které ale po chvíli utichlo. Nevěnoval jsem tomu pozornost a věnoval se načaté činnosti. Po hodině jsem šel Bekky připravit jídlo do prádelny vedle té Bekkyiny sklepní místnosti, nakouknul jsem k Bekky - a v tu chvíli jsem chtěl jorkšíra !

Ta černá potvůrka trůnila na hnízdu z rohožky a natrhaného papíru uprostřed sklepa, a to hnízdo bylo na hromadě čehosi žlutavého, čehosi rozprostřeného po celé místnosti a zakrývajícího poházené nářadí. Trůnila a její medové oči hovořily naprosto jasně. V návalu lítosti nad neuskutečněným odchodem "dovnitř" si "pohrála" s nářadím, objevila papírový pytel s hoblinami, roztrhala ho na kousíčky, s hoblinami naložila podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a pak ve vytvořeném hnízdě si spokojeně usnula !
To víte, že mě to nadzvedlo, následoval její odchod do kotce a výchovný hodinový pobyt v něm. Moje rozrušení však zanedlouho opadlo, nakonec jsem si řekl, že v tom sklepě už bylo stejně potřeba uklidit, hobliny stejně potřebovaly provětrat, prdelku jsem osvobodil, dostala večeři a po večeři se šlo na televizi...

Ale ty oči z toho hoblinového trůnu, to byly výmluvné oči tříletého dítěte, které něco natruc provede, protože rodič, znavený nezdolným dětským temperamentem a otázkami "Proč ?", ustane na chvíli ve společných hrách, byť mrňousek vyžaduje pokračování a stoprocentní pozornost.

Ano, a o tom to je - pořídit si psí přítelkyni nebo přítele, to není o úkradcích času, o dekoraci k rodinnému domu, je to o odpovědnosti za živého tvora, o uspokojování jeho soustavné potřeby pozornosti a lásky.

V těch jejích očích jsem četl to dětské, umíněné : "Tak si mě všímej ! " ...

Mirek Stehno