Prehľadná orientácia na tejto stránke:

Žádný majitel psa nechce takovou reklamu, i když je to někdy pravda. V tomto případě si celá rodina vyšla večer ven, že si koupí zmrzlinu. Od souseda se přihnali dva rotvajleři a děvče napadli. Pokousali ji na hlavě, na krku, kolem ucha, strhli ji a vyrvávali vlasy, jak ji vláčeli po zemi. Z celé rodiny - a svědky scény bylo také několik sousedů - přišla na pomoc dívence jen její matka. Ta byla také pokousána. Naštěstí začal jeden ze sousedů psy kopat, až je odehnal. Majitelé psů, osmadvacetiletý muž a jeho bratr prohlásili, že nemají ponětí, jak se psi dostali ven z jejich dvorku (večer byla v televizi ukázána kovová vrata, omotaná těžkým řetězem). Psi prý pocházejí z krevní linie šampiónů, oni sami psy vystavovali a v posledních měsících s nimi získali nejméně tucet ocenění. Majitel nerad přiznal, že psy bude muset utratit. Druhý den neštěstí v novinách pokračovalo. Byla to senzace příliš dobrá jen na jeden den. SOPHIE SE BOJÍ JÍT DOMÚ!, zněl titulek v novinách. Ačkoliv Sophie byla skutečně zle pokousaná a není jisté, zda neztratí ucho, bylo nutné si s ní pohovořit. Holčička však moc "nespolupracovala". Řekla, že chce jít domů, ale že má obavy, že se ti psi mohou vrátit. "Kdyby tam nebyli, tak se bát nebudu." Ani to nestačilo, reportér se vyptával dál a Sophie velmi statečně řekla: "Když psi nebudou přátelští, to bych se jich bála a neměla je ráda, ale když si budou se mnou chtít hrát, tak se jich bát nebudu." Nevím,jak dlouho bude dívka v nemocnici. Ta neustále obklopena členy rodiny, dostala ohromného plyšového medvěda od místní policejní jednotky a má jistě tu nejlepší lékařskou péči. Lékař, který ji ošetřuje, přátelský nebyl. Řekl, že napadení je následek toho, že lidé vlastní "tyto nabité zbraně". Ministr, pod kterého chov psů spadá, prohlásil, že zreviduje celý případ a udělá vše, aby se něco podobného neopakovalo. Majitelé psů byli udáni na policejní stanici pro porušení příslušného zákona (Dog Act) a během několika týdnů budou u soudu čelit obvinění, že jsou majitelé psů, kteří napadli člověka. Okresní úřad přemýšlí o udělení pokuty. Napadení bylo nevyprovokované. Tak se to jistě jeví všem těm, kteří byli přítomni. Ale kdo ví, co bylo v pozadí? Jako chovatelka výstavních psů s téměř třicetiletou zkušeností vím, že výstavních psů, kteří někoho napadnou, je velmi málo. Za celou tu dobu vím asi jen o šesti případech, z toho tři pokousaní byli rozhodčí, kteří se k posuzovanému psu náhle sklonili. Chovatelé ví, že některé léky mohou mít vliv na psí povahu, ovšem jen po dobu, kdy je pes užívá. Tak například při podávání antibiotik našim psům jsme byli vždy pozornější: psi rádi vyhledávali šarvátky a byli velmi nevrlí. Takový nevyprovokovaný útok mohl být způsoben i náhlým zvukem, zvukem, který lidské ucho ani nepostřehne, a který může být velmi dráždivý pro jemný psí sluch. A to jsme se ještě nedostali k čichu. Jsou pachy, které psa velmi rozčilují a my si jich nejsme vůbec vědomi. Je ovšem právě tak dobře možné, že temperament psů nebyl úplně bez chyby a že psi pocházejí z krevních linií, které snadno podléhají vzrušení. Nikdo neví, kde je pravda, ale mám podezření, že počátek útoku nevznikl pouze jednou podobnou příčinou, ale kombinací několika z nich. A teď se dostávám k nejsmutnější části svého dnešního australského povídání, k té, která nezavdá příčinu k žádnému novinovému titulku. Psaní článku bylo přerušeno zvoněním našeho domovního zvonku. Venku stál majitel rotvajlera, který u nás právě prožil více než měsíc, zatímco páníček byl na dovolené. Nyní se rodina vrátila a muž si přišel pro pejska. Zatímco vyrovnával účet, můj manžel šel Rockyho pustit. Ten se hned otevřenými dveřmi vrhl dovnitř, a já, jak mám ve zvyku, promlouvám s majitelem psa a popisuji mu případ o holčičce, která byla pokousána rotvajlery. "Váš pes je v pořádku, ale říkali jsme si s manželem, že kdyby pes jako Rocky na některého z nás zaútočil v kotci, tak nás zabije, protože únik by byl velmi nesnadný a rychlá pomoc žádná." V ten okamžik chtěl můj manžel Rockyho pohladit, ten se po něm ohnal a kousl ho do ruky. Proč? Rozčílil ho pach feny, která tudy prošla jen několik minut před ním (nehárající), nebo blížící se bouřka, nikdo neví. Majitel stál jako opařený, nikdy nic podobného neočekával, a přece se to stalo. Můj manžel má naštěstí rychlé reakce, takže ucukl, a protože pes byl uvnitř otevřených dveří - stál vedle mne - a manžel byl venku, pes útok nedokončil. Kdyby to bylo dítě, které by neuhnulo, ba naopak strachem by vydávalo pach, který by psa pobízel k ještě většímu útoku, jak by to dopadlo pak? Chudák majitel měl sám strach připnout svého psa na vodítko. Já jsem chtěla zakončit článek popisem Rockyho, jaký je hodný, jak jsme se s ním po celou dobu, co tu byl, mazlili, jak měl svou malou hru, když manžel čistil jeho kotec: zezadu mu strčil svou velkou hlavu mezi nohy a malinko ho nadzvedl. A zatím to takhle dopadlo. jakou škodu nadělal Rocky v jediném okamžiku celému svému plemeni a všem jeho členům, kteří u nás také bývají? Nevím, s jakou odvahou přijmu kteréhokoliv jiného rotvajlera do našeho psího hotelu. Je mi líto všech zúčastněných: psa (jak mu bude moci věřit jeho pán v budoucnu), mého manžela (který měl sice malé, ale přece jen kousnutí na ruce) a také majitele psa (co udělá, když byl očitým svědkem toho napadení). Snažila jsem se najít vysvětlení pro tak hrozivý útok na děvčátko a náhle jsem viděla na vlastní oči, jak snadno se to může stát. U nás naštěstí nebyl žádný reportér.

Minule jsem psala o hrozné události, v níž dva rotvajleři pokousali osmiletou holčičku. Při útoku malá Sofie utrpěla ztrátu části obou uší, kůži vytrženou z hlavy, rány na obličeji a na krku a několikeré kousnutí na těle. Také její matka byla pokousaná na nohou a ztratila jeden článek prstu. Když celá záležitost přišla k soudu, majitel psů přiznal, že byli jeho (po útoku je dal utratit), řekl však, že byli vystavováni a nikdy neprojevili žádnou agresivitu a byli bezpečně zavřeni na dvorku. Majitel se však domníval, že psy musel ze dvorku pustit někdo cizí úmyslně. Také policie svědčila, že psy za krátkou dobu po útoku chytila a musela přeřezat silný zámek, aby mohli být vráceni zpátky na dvorek. Soudce pronesl výrok, který byl odvysílán v televizi a v rádiu ještě tisíckrát. "Nevím, proč by někdo chtěl držet takové psy." Majitel psů byl odsouzen k pokutě 1000 dolarů a musel zaplatit také soudní výlohy. Sydney žije známý novinář Mike Gibson. Publikuje v sydneyském deníku a denně má tříhodinový pořad v jedné sydneyské rozhlasové stanici. Hned druhý den se chytil soudcova výroku a vyzval posluchače, aby mu zavolali svůj názor na rotvajlery. On má fenku "blue heelera" a ta nikdy nikoho nekousla, i když se někdy ožene, a on že by nikdy rotvajlera neměl atd. atd. Poslouchala jsem, zatímco jsem připravovala krmení pro psy a byla jsem překvapena velmi slabou odezvou. Jen několik lidí zavolalo, většinou dávali vinu majitelům psů, kteří někoho pokousali a že - zcela správně - každý pes má projít základním výcvikem. To, co říkal Mike Gibson, a slabá odezva posluchačů mě dost rozladily, hlavně proto, že nezavolal žádný chovatel ani představitel klubu rotvajlerů. Ale druhý den jsem se uklidnila. jednom z mých předchozích článků jsem se také zmínila o bývalé olympijské šampiónce v plavání Nicole Stevensonové, která má také rotvajlera. Ta napsala do týchž novin, kde Mike Gibson "venčil" své litanie o hrozných rotvajlerech, velmi kurážnou obhajobu tohoto plemene. její docela zlostný dopis odmítl připustit, že po negativní publicitě mají být všichni rotvajleři posuzováni stejně. Naopak podotkla že podle statistiky psi typu právě toho, co má Mike Gibson (australský dobytkářský pes), způsobují nejvíce kousnutí, dokonce osmkrát více než ubozí rotvajleři. Jmenuje další známá jména ze světa sportu jako Kieren Perkins, Hayley Lewisová (oba plavci) a Kostya Tszu (boxer) jako majitele rotvajlerů. Připomíná, že bere už 12 měsíců každou neděli svoji fenku na oficiální cvičení, kde pes může složit zkoušku "dobrého psího občana". Nicole Stevensonová píše: "Proč vlastnit rotvajlera? Důvodů je více: jsou velmi dobří společníci, velmi inteligentní, loajální, atletičtí, ochránci a milují svého pána, prostě všechno, co člověk od psa chce. Velice záleží na majiteli. A při pomyšlení na Mikovu fenku, která už teď ukazuje agresivní tendenci, jak dlouho to bude trvat, než skutečně někoho kousne?" Tím skončil jeden případ. Mike Gibson se už o rotvajlerech nezmínil. Bohužel, sága plemene rotvajlerů pokračovala o několik dní později. V novinách a v televizi proběhla zpráva o soudu v Západní Austrálii, o soudu muže, který vlastnil tři rotvajlery a jednoho křížence mezi rotvajlerem a německým ovčákem. V roce 1995 jeho psi zabili šestaosmdesátiletou ženu, která pracovala na zahrádce. Byla tam sama na pospas smečce psů. Našel ji synovec a policie, která případ vyšetřovala, původně myslela, že byla zavražděna sekyrou. Při pitvě však lékaři začali uvažovat o psech: žena měla 80 kousnutí. K vyřešení případu bylo nutno vzít otisky čelistí psů, kteří bydleli na jejím pozemku, tedy psů muže, který si od ní pronajímal domek. K analýze se poslaly také vzorky psího trusu. Otisky se shodovaly se 17 kousnutími na paní Chokolicové, v trusu byly nalezeny její vlasy. Majitel psů prohlásil, že nebylo možné, aby psi někoho napadli, protože byli stále buď v domku, nebo přivázáni (!!!). Soudní porota mu však nevěřila a odsoudila muže za zabití. Za to je nejvyšší trest až dvacet let! Druhý den soudce vynesl rozsudek: tři roky vězení, z toho dva podmínečně a dvanáct měsíců nepodmíněně. Muž, pan Pacino, se však odvolává, že je dobrý občan a že se právě dal zapsat na univerzitu. Jeho advokát má ovšem proti rozsudku jiné, legální námitky. Případ není dosud uzavřený. Poslední kapitola - alespoň tentokrát - je snad nejzávažnější. Do našeho psího hotelu přivedla slečna Johnsonová dobrmana, který už u nás mnohokrát byl a hned po příchodu řekla, že pes jejího souseda, Rocky, prý kousl mého manžela. Vyprávěla jsem jí celý případ a také jí řekla, že od té doby jsme se ptali jejího souseda, jak je Rockymu, a majitel nám odpověděl, že je všechno v pořádku" Slečna Johnsonová mi však řekla: "Ovšem, že je všechno v pořádku. Rocky je neustále v kotci, nikdy nejde ven." Moji sousedé mají šest dětí - brzy budou mít sedm - a protože byly pořád nějaké nepříjemnosti mezi Rockym a dětmi, zavřeli Rockyho do kotce a je pokoj. Ubohý pes nemá nikdy žádný výběh, žádnou aktivitu, žádnou stimulaci. Tohle nám ovšem neřekli, když k nám tenkrát Rockyho přivedli. Kdybych věděla, že pes je pouze v kotci, nikdy bychom ho ani já, ani můj manžel nepřijali. Tuto zprávu považuji za velice závažnou, protože napovídá, že mnozí majitelé psů se nechovají správně, a lidem, kteří mají psa na starosti, když majitel jede na dovolenou nebo jde o víkendu chytat ryby, neřeknou pravdu a tak ostatní staví do nebezpečné situace. Nakonec dobrá rada všem pejskařům. U nás byl dnes Den očisty, to znamená, že tisíce dobrovolníků šlo zdarma čistit a sbírat odpadky kolem sydneyského přístavu, kolem silnic a v parcích. Posbírali toho 15 000 tun: igelitové pytlíky, voskové nádobky na bramborové hranolky a plechovky od kokakoly, krabice, ale také staré pneumatiky, vraky aut (často ukradených) apod. Takovou špínu žádný pes nenadělá. A tak, milí pejskaři, když něco takového uvidíte a máte-li s sebou náhodou fotoaparát, vyfoťte tu špínu. Až si vaše okresní správa bude stěžovat, kolik tun psího trusu musí uklidit, ukažte jim své obrázky, obrázky ulic po přivítání vítězného mužstva ze zájezdu do zahraničí, obrázky ulic, kde vítr honí odhozené papíry, špinavé kouty, které má každé město. Musíme být bdělí, protože lidí, kteří psy nemilují, je hodně a jsou velmi hluční. I my si musíme připravit svou obranu. 

Kamila Mojžíšová

Mám 2 letého rotvajlera, který se stává poslední dobou stále více ostrým. Nesnáší listonošku a hrozně štěká na procházející osoby a projíždějící motorky. Nejhorší je ale česání a utírání hadrem. Nechceme ho bít a tak prosíme o radu.

L.Š.,Nasavrky

Váš problém, který se Vám může zdát jednoduchý, to je agresivita Vašeho psa, je velice složitým komplexem vztahů vašeho psa, majitele (majitelů) a zevního prostředí. Změny chování zvířat, kam agresivita patří, jsou jedny z nejkomplikovanějších problémů veterinární medicíny. Je to proto, že příčin agresivity může být mnoho a nemalou roli v nich hrají samotní majitelé. Pro určení typu agresivity je velice důležitá důkladná anamnéza (předchorobí). V ní je nutno zjistit, kdy se začaly první projevy agresivity projevovat, proti komu byla agresivita namířena nejdříve, v jakém prostředí se nejčastěji projevuje, zda se projevuje proti osobám a předmětům, které se pohybují, zda se projevuje pouze v určitém (např. domácím) prostředí nebo pouze za přítomnosti rodinných příslušníků nebo je-li naopak proti nim namířena. Následné klinické vyšetření by měl provést odborník seznámený s jednotlivými projevy zvířecího chování, který by měl posoudit, zda zvíře zaujímá postoje vyloženě dominantní (nadřazené) nebo naopak submisivní (podřízené).Stejně by měl posoudit, zda pes má tendenci s postiženou obětí komunikovat (např. vrčení, štěkání) nebo ne. Na základě anamnézy a klinického vyšetření eventuálně dalších doplňkových vyšetření by měla být stanovena diagnóza t.j. typ agresivity.

Léčba resp. korekce agresivity závisí právě na jejím typu. V žádném případě však nelze nabídnout nějaké jednoduché řešení. Vždy se bude jednat o komplex doporučení směřující k úpravě chování psa, ale spočívající i ve změnách chování majitelů psa, eventuálně ve změně prostředí psa. Je třeba abyste si uvědomila, že změny chování Vašeho psa nelze dosáhnout naráz, ale že se jedná o dlouhodobou záležitost závisející na Vaší důslednosti. Stejně nelze očekávat dlouhodobý efekt při případném použití násilí vůči psovi.

Příznaky, které jste velice stručně popsala ve svém dopise naznačují, že by se u Vašeho psa mohlo jednat o jeden z těchto tří typů agresivity (predátorská, dominantní nebo ochranná) nebo o jejich kombinaci. Obecně lze doporučit důsledné vyhýbání se takovým situacím, kdy dochází ke konfliktu. Dále je nutno omezit, byť i neuvědomělou, podporu Vašeho psa při jeho agresivitě, omezit "podbízení se" Vašemu psovi (t. j. reagovat na jeho vynucování si pozornosti) a časté procházky do prostředí se zvýšenou frekvencí lidí event. zvýšená fyzická zátěž (kolo, běh, plavání a podobně).

Pro další doporučení považuji za zcela nezbytné další doplnění anamnézy a klinické vyšetření. 

Na otázku, zda si má člověk koupit rotvajlera, je vždy nutné si nejdříve odpovědět, co vlastně od psa bude chtít a co mu může poskytnout. Rotvajler rozhodně není plemeno pro úplného začátečníka, ale ani tato skutečnost nemusí vždy koupi rotvajlera vylučovat. Důležité je upřímně si přiznat, na co sily stačí a na co už ne. Především obrovská síla a hmotnost psa, který bez základního výcviku v ovladatelnosti vylučuje jako majitelku křehkou dámu na vysokých podpatcích. Sebevědomí samce-psa může být někdy pro nového majitele nepřekonatelnou překážkou. Na druhé straně bezmezná náklonnost a oddanost feny celé rodině může poskytovat potěšení mít doma rotvajlera. Rotvajler je plemeno jednoho majitele. Neznamená to například, že nepřijme celou rodinu. Naopak rodina je jeho smečka, kterou uznává a miluje. Dospělý pes nemůže měnit majitele. Samozřejmě je schopen v mládí přijmout i novou rodinu, která s ním vlídně zachází a navykne ho na nové prostředí, avšak v dospělosti, tedy po třetím roce věku, si s sebou nese i zkušenosti předchozí a těžko si zvyká. Zásadně se nehodí pro strážní služby se střídáním psovoda, což dokazuje jeho malé použití v armádě, ale velká obliba u policie - a to všude ve světě. Prostě tam, kde má pes pouze jediného psovoda, vynikne jeho oddanost, ochota k práci, spolehlivost, velmi dobrá paměť na všechny vjemy a neúplatnost. Pro povahu rotvajlera je charakteristické trvalé zafixování návyků a reflexů. Na jednu stranu je to kladný rys, ale současně je to nevýhoda, protože i nesprávné návyky jsou velmi pevně zakořeněny a je velmi obtížné je změnit. Rotvajleři jako plemeno dospívají mnohem později než jiná pracovní plemena. Tomu je třeba přizpůsobit i tempo výcviku; jemu by měla předcházet základní výchova štěněte, aby se jeho vlastnosti mohly rozvinout dalším výcvikem a zvíře bylo kolem jednoho roku dostatečně ukázněné. Pak se majitel, který nechce dále ve výcviku pokračovat, může na psa spolehnout bez obavy, že musí psa neustále hlídat. Rotvajler nepotřebuje k soužití v rodině žádný vrcholový sportovní výcvik. Úplně postačí základní výchova štěněte a základní výcvik ovladatelnosti. Od štěněte je třeba správně usměrňovat sebevědomí psa - aby věděl, co smí a co nesmí dělat. Musí se naučit poslechnout povely ve všech situacích. Proto je nejdůležitějším momentem při výchově rotvajlera - více než jiných plemen - důslednost. Metody výcviku by měly být nenásilné, dobrovolné a s několikerým opakováním / nepříliš rychlém tempu. Pomalejší tempo se mnohonásobně vrátí v malé potřebě opakování cviků po delší době. Rotvajler má "sloní paměť". Je to plemeno vhodné pro kterýkoli druh výcviku - od obranářského až po záchranářský. Klid, rozvaha a pevné nervy, to jsou předpoklady i pro náročné formy výcviku. Jediné, co nemá rotvajler rád je hrubé zacházení, křik, nespravedlnost, na což reaguje tvrdohlavým odmítnutím, vzdorovitě až agresivně. Rotvajler se nevrhá bezhlavě do řešení situace, vždy si nechá okamžik na rozmyšlenou. Tato vlastnost někdy působí potíže lidem, kteří toto plemeno neznají. V této chvilce rozvahy rotvajler nedává svou mimikou nic najevo. Rozhodne-li se zaútočit, působí pak útok zdánlivě nečekaně. Kdo však rotvajlera zná, ví, kolik signálů pes vydá, než se pro útok rozhodne. Pokud se už rozhodne, je to akce bleskurychlá, tvrdá a účinná. Rotvajler hodnotí situaci chladnokrevně a malichernosti přehlíží. To se stává například při napadení malým psem. Je však vždy připraven pohotově chránit svou rodinu, vycítí-li nebezpečí, neboje-li jeho "smečka" napadena. 0 co se jeví pomalejší v některých situacích, o to je vytrvalejší, když jde za svým cílem. Je to zápasník, který si je vědom své síly. Zbytečně jí neplýtvá, ale umí ji využít. Rotvajler se zásadně nehodí do rukou lidí, kteří ho v podstatě nemají rádi, kteří si velkým psem chtějí léčit různé vlastní komplexy. Nepatří do rukou lidí cholerických, nervózních a nevyrovnaných. Při výchově a výcviku potřebuje klid a mírné zacházení. Pak se také za správný přístup odvděčuje po celý život svou oddaností, důvěrou a pohodou, kterou kolem sebe šíří.

Pro rotvajlera jako pro každé velké plemeno je nutný dostatečný pohyb, který je jednou z mimořádně důležitých podmínek správného vývoje nejen kostry psa, ale i jeho psychiky. Jsou nutné pravidelné dlouhé vycházky. Nikoli jen výběh na zahradě, byť jakkoli velké. Tento pravidelný kontakt upevňuje vztah dvojice pes člověk a umožňuje hlubší poznání psa i jeho lepší výchovu. Rotvajler je odolné plemeno, které lze chovat doma i venku na zahradě. Má dlouhou a hustou srst, která ho chrání před zimou a nepohodou. Při umístění venku musí mít přiměřeně velkou, zateplenou boudu, do níž neprší a nefouká. Při chovu v bytě je třeba naopak počítat s neustálým úklidem chlupů při pravidelné výměně srsti jichž je při jeho velikosti vždy hodně. Rotvajler miluje sníh, nesmírně rád se koupe a obdivuhodně vytrvale plave. Proto je také velmi dobrým společníkem na dovolené. Rotvajler nemá nevhodné lovecké pudy a nevzdaluje se za zvěří od svého majitele. Všechny jeho vlastnosti z něho dělají ideálního společníka pro chvíle pohody, oddechu, ale i pro chvíle nepohody a ohrožení. 

- tvrdí kynolog MF Dnes v příloze Severní Čechy

Autor: Alice Klaubenschalková Kynologové se přou s laiky, zda zakázat chov psích plemen zvaných bojová,jak k tomu přistoupili před nedávnem v některých zemích západní Evropy. Někteří lidé volají po zákazu těchto plemen, mezi ně patří například rotvajleři, pidbulteriéři či někteří molosové, protože se domnívají, že tato zvířata jsou nebezpeční zabijáci. Kynologové však oponují - žádný pes se nenarodí zabijákem, toho z něj udělá až člověk.

Zkušený kynolog z Děčína Břetislav Šváb tvrdí, že bojová plemena neexistují. Atraktivní a poměrně vzácné rasy psů toto přízvisko dostaly jen z obchodních důvodů. "Lépe se samozřejmě prodá pes, o kterém budu tvrdit, že je bojovný, neohrožený ochránce majetku i svého pána, že to má v genech a nepotřebuje žádnou výchovu. To je samozřejmě naprostý nesmysl," tvrdí Šváb. Sám je ostře proti zákazu chovu některých plemen. "Připadá mi to jako rasismus. Kdo by určil, které plemeno chovat a které ne?" ptá se Šváb. Zlým a útočným se může stát stejně tak jezevčík, jako americký buldok.

Každý pes by měl být vychováván. Jinak veden je však policejní pes či pes určený k ostraze majetku, než domácí mazlíček. Základní návyky by však měli mít všichni. " Musí vědět, že nikdy nesmí zaútočit proti svému pánovi nebo rodinným příslušníkům. Existuje povel fuj a na ten by měl reagovat každý pes. Jakýkoliv pokus upotřebit zuby, byť ve hře musí být už od štěněčího věku potlačen" vysvětluje Šváb. Dobře vychovaný pes ale bez povelu svého pána nezaútočí.

Vidí-li člověk například českého fouska, projde kolem něj bez povšimnutí. Úplně jinak se však chová, potká - li psa bojového plemene. Strach z něho přímo vyzařuje, mnohdy se začne chovat zbrkle, vyplašeně, mává rukama. Může tak nevědomky učinit pohyb, na který je pes vycvičen, a ten zaútočí. Vysvětluje Šváb. Doporučuje proto, chovat se ve styku se psy zcela klidně.

Zprávy o psech, kteří napadli člověka, bývají podle Švába nadnesené. "Vždycky bychom se měli ptát proč to pes udělal. Buď kdosi narušil jeho teritorium, nebo se choval tak, že psa rozdráždil. Pes samozřejmě může zaútočit zdánlivě bezdůvodně, ale i to je vina jeho majitele," Vysvětluje Šváb.Agresivním se totiž stává pes, který je izolován od rodiny a nemá kde získat sociální návyky. Vztekle se chová i takový, jenž je po celý den zavřený v bytě a nemá možnost se seznámit s okolím. Pak ho může vyplašit i dítě na tříkolce a on v přirozené obavě zaútočí. "Jestliže se psem jednám jako s členem rodiny, všude ho beru s sebou, můžu si být jistý, že útočný nebude. Znám totiž jeho nálady a dovedu je potlačit. Na procházku do parku si s sebou nevezmu psa, který je od mala veden jen k tomu, aby za plotem chránil můj majetek," říká Šváb. "Ve své praxi jsem se nesetkal se zlým psem. Dostávám na převýchovu zvířata, která pokousala kde koho, dokáži je zvládnout a převychovat. Ještě se mi nestalo, že by pes původně označený za nebezpečného a kousavého musel být utracen, "tvrdí Šváb.

Dobře vychovaný pes je vhodným společníkem i pro dítě. Ke konfliktům však samozřejmě může dojít. Souhlasí s tím i kynologický odborník a předseda spolkového svazu pro výcvik psů Klaus Meiners z německého Coesfeldu, jenž své názory publikoval ve zdejším tisku. "Zdraví psi neznamenají pro děti žádné nebezpečí. V rámci své smečky je považují za štěně a tomu neublíží,"tvrdí Meiners. Pokud rodiče své dítě povedou, jak se má k psovi chovat, ke konfliktu by dojít nemělo. "Jestliže, ale dítě bude vůči psu agresivní, bude ho rušit v jeho klidu, brát mu misku s potravou či ho jinak provokovat, pes zavrčí a může i kousnout," upozorňuje Meiners.

Podle tiskové mluvčí severočeské policie Jarmily Hrubešové evidence útoků psů proti lidem je zahrnuta pod složku ublížení na zdraví. Z této statistiky proto nelze zjistit, kolikrát v severních Čechách pes zaútočil na člověka. Poranění psem evidují, ale veterináři. " Ani my však nemáme záznam, zda byl člověk pokousán psem, který na něj zaútočil, nebo ke zranění přišel ve chvíli, kdy se připletl do psí rvačky," řekl děčínský veterinář Martin Hanzlík. Dodal, že za dobu jeho praxe si nevzpomene na žádný případ z Děčína, kdy pes úmyslně napadl člověka. Před třemi týdny pokousali osmiletou dívku dva němečtí ovčáci ve Vroutku u Žatce. Utrhli se majitelům z lanka a na dívku zaútočili. "Podle výpovědi majitele měli psi utéci ze dvorku. Dívka byla odvezena k hospitalizaci do žatecké nemocnice a jak jsem se dozvěděla, nešlo o těžké zranění. Až budeme mít kompletní lékařskou zprávu, rozhodneme, zda jde o trestný čin," uvedla mluvčí lounské policie Jaromíra Střelcová. 

Nebojte se dospělých zvířat

(převzato z časopisu PES přítel člověka ročník 45, č. 3/2000, str. 12)

V mém případě jde o to získat co nejdříve co v největší důvěru psa. Protože psi jsou u mne většinou jen na 4 - 6 týdnů, po kterých je vracím zpět majitelům. Po této době musí být důsledný výcvik již splněn. Nejsem zastáncem výcviku cizího zvířete, a proto se snažím, aby si svěřený pes co nejdříve rozšířil svou smečku, do které bych patřil i já. Je pravda, že jsem již po dvou hodinách mohl pouštět psa na volno a ten nadšeně a s velkým zájmem poskakoval kolem. Byl pro změnu a prožíval novou zkušenost jako velké dobrodružství. Jen jednou jsem měl vystresovaného psíka menšího plemene, který se krčil v rohu a doslova strachy zvracel. Moje žena Lenka mě přemlouvala, abychom pánečkům zavolali, ať pro něj přijedou. Nakonec jsme se domluvili, že dáme pejskovi dvacet čtyři hodin a poté majitelům zavolám. Druhý den jsem ho vzal s sebou na výcvik, byť byl jen uvázaný. Vše nové je pro psa přínosem, a to i v případě, že není na změnu prostředí zvyklý. Pejsek si na cvičišti pobyl jen chviličku, hup do auta a hurá do města. Ve městě využívám rušivých vlivů, například psa ponechávám na místě a jdu nakoupit. Po návratu jej pamlskem odměním a přemístíme se dál na jiné rušné místo. Když se potom vracím po 3 - 4 hodinách domů, pes je celkem spokojený a nakrmený. Ani se nenadějete a je u vás zabydlen. Rin, tak se jmenoval, u nás nakonec pobyl až do konce svého výcviku. Opakem frustrovaných a bázlivých jedinců bývají psi s aktivní obrannou reakcí (zlí, nebezpeční), kteří rovněž přicházejí na výcvik. Výhodou je, pokud mohu psa ustájit venku. Pokud je pes v kotci, tak za ním chodím a házím mu pamlsky. Zpravidla již druhý den mu dám možnost, aby se proběhl po výběhu či po zahradě. Nutné je, aby měl ještě vlastním pánem připnuté vodítko. Něco jiného je, jestliže na mříže útočí. Pak je nejlepší natáhnout se vedle kotce na lehátko a "vyspat se s ním". Jak tato činnost probíhá? Ležíte na lehátku za mřížemi, čtete sem tam nahlas knížku, do toho poznamenáte: "Argo, na!" I když začne po oslovení zuřit a rozbíjet kotec, psa pochválíme: "To je hodný pes!" a hodíme mu kousek masa.(pes je z našeho chování doslova zmaten.) Poté se otočím ke psu zády a čtu si dál. Toto své chování často opakuji. V současné době mám na výcvik středoasijata, kterému trvalo deset hodin, než si na mě zvykl, přestal řvát a rozbíjet kotec. Poté jsem kotec otevřel a otočil se k němu zády. Záměrně jsem jej ignoroval. Pes vyběhl ven a začal se seznamovat s okolím. Protože jsem v době, kdy byl zavřený, záměrně pouštěl kolem kotce jiné psy, měl hodně co očichávat a přeznačkovávat. Jakmile jsem ho potřeboval opět zavřít, přišlápl jsem jeho vodítko a bez pohledu na něj řekl: "Argo, běž na místo!" Fungovalo to. (Někdy stačí jen vodítko háčkem z drátu zachytit a zvednout.) Pak jsem zavřel kotec a znovu se k němu začal chovat důvěrně. Následoval opět výbuch zloby a má nadšená pochvala ("Ty jsi hodný kluk.") doprovázená kusem masa. Opět si ho nevzal, ale věděl jsem už své. Když se nebudu dívat, neodolá. Po čtyřech dnech již nastupuje do auta, nechá si ode mne i od ženy nasadit náhubek, běhá po dvoře. Jen je ještě nutné, aby si lépe zvykl na našeho čtyřletého Adámka. Provokuje ho jeho nenápadné nahlížení (je mu podezřelé) či prudký pohyb (lovecký pud). Tento vztah si ovšem kontroluji a psa ihned okřiknu. Možná vás zaráží, proč na psa mluvím mazlivě, chválím ho a hodím mu odměnu, když na mě útočí?  K tomuto chování mám nejméně tři velmi pádné důvody:

1. Prioritou je, abych byl přiřazen do jeho vnitřní smečky, a to v jakémkoli, i podřízeném postavení.

2. Pokud na agresivního psa reaguji jinak, než očekává, a on očekává útok nebo trest, vyvedu jej z konceptu. Záměrně posiluji jeho dočasnou nejistotu, ke které přispívá neznámé prostředí. Tato nejistota je momentálním nástrojem, nikoli cílem výcviku. Právě díky nejistotě, byt' krátkodobé, ke mně rychleji přilne. Jsem jediný, kdo se mu v této fázi věnuje.

3. Přinesením krmení, které veřejně či pokoutně přijme, se řadím automaticky na pozici vůdce, který mu zajistil potravu.

Tolik ke kotcovému psu. Rád ovšem vzpomínám na podobně sebevědomého psa, který byl zvyklý na ustájení v bytě. Byl to nádherný roční ridgeback. Oproti jiným psům tohoto plemene, které jsem cvičil, tento jedinec plně potvrzoval, co jsem o nich četl. Byl velmi dominantní a nebezpečný. Jeho majitelé bydleli naštěstí jen 30 kilometrů od nás. Toho jsem využil k postupnému, přerušovanému seznamování. Po příjezdu jsem je uvedl i se psem do pokoje a sedl si proti nim. Po třech hodinách hry "na sousedskou návštěvu" jsem dosáhl toho, že jsem mezi řečí hodil psovi maso a on ho sežral. Nesměl jsem se ovšem po něm ani podívat. Za dva dny přijeli majitelé se psem znovu. Pes nás již trochu poznával. Opět zhruba po třech hodinách už vzal maso přímo z ruky. Jak to pokračovalo dál s ridgebackem a tolika jinými psy? Pánečka požádám, aby vyšel i se psem přede mnou ven. Za svými zády mi předá vodítko a já odcházím. Pán ještě chvíli podrží psa za obojek. Zatím napínám vodítko. Pán se neloučí a vchází bez ohlédnutí zpátky do domku. Z desítek psů se mi stalo jen jednou, že mě pes bouchl náhubkem do zad. Jinak mě při předávání pes ještě nenapadl. Účel je chovat se s nezájmem. Psa si nevšímat a podle kondice psa a způsobu jeho ubytování jít a jít. Pro ostré a temperamentní hochy mám okruh dlouhý 9 kilometrů. Již po dvou třech kilometrech lze zkracovat vodítko. Mezitím se často rozcházím a zastavuji. Na psa se stále nedívám. Nesnáším takové ty řeči: "Když to nejde po dobrém, tak to jde po zlém!" A přitom je to tak jednoduché. Jde jen o důslednost a trpělivost. Když se potom vracím k domovu, je pes většinou už uchozený, ale přesto začne táhnout, protože očekává, že na něho bude čekat páneček. Ten tam již pochopitelně není a pes je najednou sám uprostřed cizí smečky. Začátečníkům doporučuji ponechat náhubek během noci a dalšího dne. Pokud potřebujete psa odměnit, čiňte tak přes náhubek. Sám jej sundávám již po návratu z první procházky. Náhubek snímám v kotci, kde jej opatrně rozepnu, tím psa vlastně odměním a zavírám za sebou kotec. Jakmile ho ustájím, hodím mu do kotce pamlsek. Je běžné, že změna prostředí, předchozí únava, ale i opuštěnost mu vezmou chuť na sebelákavější krmi. Tím se ovšem nedám odradit a posléze s krmením pokračuji. Jakmile pes sežere hozené maso přímo přede mnou a není v přímém kontaktu s majitelem, mohu mu ho podat z ruky. Je ovšem nutné ho upozornit: "Na!" I zuřící pes po tomto povelu přestává dorážet a koncentruje se na další potravu. Při podávání pamlsku se mu nedívám do očí, periferně psa neustále sleduji a ihned ruku oddaluji. Potravu podávám přes mříže kotce a v žádném případě ho nehladím. Pes ve chvíli, kdy přijímá potravu, nekousne. Stačí však, abyste se mu podívali do očí a už je zas na mřížích či trhá vodítkem. Nepíši tyto věty proto, abyste zkoušeli za každou cenu zvládat extrémně agresivní zvíře, ale jde o to, abyste si uvědomili sílu pokrmové metody, kterou působím na jakéhokoli nováčka. O extrémech se zmiňuji záměrně. I nejbázlivější či nejagresivnější jedince můžeme svou trpělivostí a zájmem získat a vybudovat velmi kvalitní vzájemný vztah. Nyní v bodech, jak postupovat s dospělým psem:

1. Psa převezmeme od pána v 15 hodin. Později ne.

2. Psa přebírejte, když máte před sebou alespoň dva dny volna.

3. Necháme psa na volno seznamovat s bytem.

4. S pánem jsme v družné zábavě (pijeme kávu).

5. Páneček položí na určené místo psův pelíšek.

6. Beru psa a jdu se s ním projít.

7. Pán odjíždí bez loučení, aniž by pes jeho odjezd zaznamenal (nebude tolik tesknit).

8. Během vycházky se chovám k neadaptabilnímu zvířeti chladně, bez zájmu, jakoby nevšímavě. Pokud jde naopak o vysloveně komunikativího psa, pak ho co chvíli chválím a odměňuji.

9. Po příchodu domů psa pochválím, dám mu vodu a krmení (většinou první den nechce).

10. Spím se psem v jedné místnosti a pokud to jde, tak s ním čile komunikuji.

11. Další den procházím okolí, aby pes znal dobře cestu zpět. Vyhledávám s dobře zajištěným psem rušná místa.

12. Psa často přivazuji, opouštím a po návratu psa chválím a odměňuji (při opouštění psa se skrývám za překážku, ale samozřejmě ho mám pod kontrolou).

13. V okamžiku, kdy poznám, že mě pes rozlišuje, začnu jej jásavě vítat a krátce hladit (obojí přeháním).

14. Nikdy se nad psa neskláním a nekladu mu ruku shora na hlavu. Lépe si je sednout na zem a ruku dávat při hlazení zespodu na hruď a pod bradu. Toto pravidlo je důležité zvláště u nebezpečných psů. Stavění se nad psa a pokládání ruky shora může vyvolat agresivní odezvu. 

15. Pes musí poznat, že mu od nás nikdy nehrozí nebezpečí.

16. Pes musí mít zajištěnou práci a již od prvních dnů vytížení, třeba jen chůzí na vodítku. 

I když máme seznámení za sebou a pes již radostně přibíhá pro piškot či k misce, nemáme ještě vyhráno. Prostředí je psovi dosud cizí a stále probíhá fáze seznamování. První tři dny jsou na programu vycházky, zvykání na dopravní prostředky, prostě časté změny, aby měl klid až doma v pelíšku. Problém může nastat po 6 až 10 dnech, kdy si pes již zvykl a začne se chovat jako doma. Tady by mohlo hrozit nebezpečí, zvláště pokud nám jeho majitelé něco zatajili. Proto doporučuji "kout železo" a již od čtvrtého dne pobytu cvičit důsledně poslušnost. Cviky poslušnosti učte kontrastní metodou (přinucení a následná odměna). Tím přivykáme ještě nejistého psa na různá omezení. Psa pozorně sledujeme a při příznacích nevole (strnulost, oči apod.) cvičení ihned přerušíme a začneme lákat psa na maso, hru a delší mazlení vypouštíme. Hra je pro psa přirozeným kolbištěm pro ověření dominance. Zde je velké riziko pokousání.Závěrem bych chtěl říci, že skutečné nebezpečí při příchodu do nového prostředí hrozí jen od opravdu nebezpečných psů, 99 % psů je v podstatě hodných a bezpečných.

Nyní rada jak postupovat, máme-li již jednoho psa doma:

1. Zpočátku (první den) držte psy odděleně s náhubky nasazenými. Účelem je, aby nový pes získal co nejvíce pachových vjemů v novém prostředí a sám nasákl domácím pachem.

2. Psy venčete spolu na neutrálním území, kde to ani jeden nezná. Zprvu nováčka ve smečce vodíme na vodítku.

3. Pokud nejsou psi na náhubek zvyklí, tím lépe. Mají s tím dost starostí, což odvádí jejich pozornost od soka. Nehrozí úraz, ani nebezpečí, že by následně mohli na sebe zanevřít.

4. Střídavě budeme jednoho ze psů uvazovat ke stromu a s druhým si zatím hrajeme a dáváme mu lákavé odměny. Po chvíli psy vystřídáme.

5. Pokud kterýkoli ze psů nezvládá dostatečně přivolání, budeme ho vypouštět s dlouhým vodítkem, které potáhne za sebou.

6. Jakékoli rvačce ve smečce se budeme snažit předcházet. Pokud přece jen dojde k napadení, okamžitě jej přerušíme zakazovacím povelem: "Ne!" ("Fuj!") a trhneme vodítkem. Psovi ukážeme, kde může běhat.

7. Psy zavíráme tak, aby byli v době odpočinku i krmení odděleni.

8. Každému psu schází jeho druhový protějšek, takže dříve či později si na psího partnera zvykne. 

9. Pokud jeden pes vrtí ocasem, zhodnoťte situaci, a pokud druhý nemá snahu napadat, na chvíli oba pusťte.

10. Zpočátku dělejte oběma psům chvilku vzájemné volnosti vzácnou.

11. Svému starému psu ukažte, že nemá důvod žárlit, že je váš.

12. U psů žijících v kotcích na seznámení nespěchejte. Umožněte jim, ať mají dostatek času se vzájemně pozorovat.

Často se setkávám s tím, co pes musí, co nesmí a co mu nesmíme dovolit. Každý z nás si musí rozvážit, co od svého psa očekává a kam jej chce v dospělosti dovést. Jakmile máme ujasněny priority, závisí vše už jenom na nás. Jde o to, zda jsme důslední, přesní, zda se psem cvičíme a kolik času mu jsme schopni věnovat. Teprve když jsme ochotni věnovat svému psu svůj čas, můžeme vždy s úspěchem uplatňovat povely či přerušení nežádoucí činnosti. 

Ivo Eichler, Ostrava 35, 763 16 Zlín

Můj pes se pere !

(převzato z časopisu Svět psů 3/2000)

Akutní situace

Tuto situaci zná téměř každý majitel psa a někteří se jí dokonce bojí: touláte se v pohodě přírodou a váš pes nadevše milující volnost vesele pobíhá kolem. Vše se zdá býti v naprostém pořádku. Pes najednou ztuhne. Jeho oči jsou zaměřeny na určitý objekt. Srst na hřbetě se naježí. Každý nerv a sval se napne. Z tlamy psa se dere hluboké mrazivé vrčení. Chcete zasáhnout, ale to už pes zcela cíleně a bleskurychle startuje. Bleskově se blíží k jinému volně pobíhajícímu psu, který reaguje na vašeho psa podobně. Oba majitelé volají a křičí - ale všechny jejich snahy jsou marné. Psi, kteří se chtějí poprat, přeladili svoje uši na průvan a momentálně jim leží na mysli něco docela jiného něž vyhovět prosbám svých majitelů. Těsně před očekávanou srážkou se oba psi zastaví a strnou. Krouží kolem sebe se skloněnou hlavou, oba vrčí a ten sebevědomější náhle chňapne po soupeřovi. Celou scénou se ozývá hlasité zavrčení, občasné vyštěknutí a vzteklý řev. Teď se oba psi do sebe opravdu zakousli. Na majitele úplně zapomněli. Ti se bojí, že by se psi mohli navzájem vážně poranit. Co v takové situaci dělat ? Zasáhnout a vzít na sebe riziko, že nás psi kousnou ? Prostě nezasahovat, přihlížet a doufat, že toho nechají sami ? Můj pes se rve s jiným psem a psi se do sebe nebezpečně zakousli. 

Máme v takovém okamžiku zasáhnout nebo ne?

Jsme-li s oběma psi sami, rozhodně bychom zasahovat neměli. Bez pomoci druhé osoby totiž zvířata od sebe neodtrhneme. Nebezpečí, že nás psi pokoušou, je v takové situaci značné. Jsou-li, ale u rvačky oba majitelé, rozhodně mohou psi od sebe dostat.

Jak zasáhnout? Existují na to různé metody?

Nejlepší je, když každý majitel popadne svého psa za zadní a táhne svého rváče pryč. Každý by rozhodně měl popadnout jen svého psa. Pokud se tato nebezpečná situace vyvine v blízkosti zahradní hadice s vodou, můžeme oba rvoucí psy důkladně postříkat. Zpravidla pak pustí.

Co bychom rozhodně dělat neměli?

Nikdy bychom neměli psy bít, kopat do nich, , nebo na ně dokonce šlapat. V takovém případě totiž hrozí nebezpečí, že se pes otočí náhle proti útočícímu člověku, a pokud se tak nestane, podobné zásahy jen zbytečně zostřují rvačku mezi psy. Rozhodně se nedoporučuje chytat psa za obojek, protože pak by mohl člověk snadno přijít k úrazu. Za žádných okolností by nás také nemělo napadnout vzít svého psa do náruče, když ho napadl například nějaký větší pes. Vystavili bychom se totiž nebezpečí, že se sami staneme obětí útoku rozzlobeného cizího psa.

Jak se mám chovat vůči cizímu psu, když u toho například není jeho majitel?

Pokusit se dostat svého psa za sebe a snažit se ovládnout cizího psa gestikulací a hlasem a udržet si ho od těla. Nepodaří-li se to a psy se do sebe pustí, zpravidla toho mnoho udělat nemůžeme.

Jak mám ošetřit svého psa po rvačce?

Nejdříve musíme prohlédnout oba psy. Někdy se ze rvačky odnášejí zranění, a tak jim musíme poskytnout první pomoc. Jsou-li rány hlubší a je-li poranění rozsáhlejší, nemůžeme jako laici jejich závažnost odhadnout sami, a proto bychom se rozhodně měli poradit se zvěrolékařem. Rychlé oddechování, chvění a apatie jsou příznakem šoku. Také v případě těchto příznaků bychom měli vyhledat veterináře. Pokud se psovi nic nestalo, můžeme pokračovat v procházce, jen co si vyměníme několik zdvořilých slov s druhým majitelem psa. Rozhodně nemá smysl psa kárat za jeho chování dodatečně. Existuje určitá konstelace psů, jež sebou nese větší pravděpodobnost vážných rvaček? Nejhorší rvačky vzplanou mezi fenami. Psi sice projevují silné dominantní chování a také se docela rádi perou, ale většinou rvačky zanechají, než se může vystupňovat a vyhrotit. Samozřejmě, že se do sebe mohou pustit i feny se psy. Zpravidla se již, ale po krátké rvačce rozejdou a spor mezi sebou neženou až na ostří nože. Průběh rvačky samozřejmě závisí také na individuální povaze psů. Mimochodem zahání-li hárající fena rafáním psa, který by ji chtěl nakrýt, neměli bychom to zaměňovat se rvačkou. Je úplně normální, že se fena pokouší příliš dotěrného psa kousnout a odehnat, když se zrovna nechce nechat nakrýt.

Hrají kromě pohlaví roli i jiné faktory?

Ke vzniku rvačky mohou přispět i vnější okolnosti. Velkou roli hraje například žárlivost. Pokud si například dva psi vyhlédli stejnou hračku, mohou se dostat velmi snadno do sporu. Někteří psi reagují agresivně také na to, že jejich majitel pohladil cizího psa, nebo mu dal dokonce pamlsek. Pravděpodobnost rvačky zvyšuje také hladina hormonů u fen. Na jednu stranu jsou rvačky mezi hárajícími fenami častější, protože tyto feny jsou spíš připraveny bojovat, a na druhou stranu může hárající fena přispět také k tomu, že se do sebe pustí dva psi, kteří o ni mají zájem. A konečně - vliv má také teritoriální chování psů. Ve svém revíru nebo v jeho blízkosti projevuje spousta psů větší útočnost než mimo své teritorium.

Jaké jsou první příznaky toho, že můj pes myslí svůj útok opravdu vážně?

Někdy se všechno seběhne tak rychle, že si žádných příznaků ani nestihneme všimnout. Jinak je nejčastější známkou útoku a varovným signálem zježená srst na hřbetě psa, vrčení a strnulá chůze.

Kde leží hranice mezi hrou a vážným bojem?

Hranice mezi hrou a vážným bojem jsou velmi pohyblivé. Stále znovu se setkáváme s případy, kdy se dominantní  a hrozivé chování přemění ve hru, a samozřejmě existuje také opačná varianta.

Jeden pes je poraněn. Jak jsme na tom z právního hlediska?

To se v jednotlivých zemích velmi liší a závisí to především na konkrétním soudci, jenž rozhoduje o sporu, který začali psi. Existují rozsudky, které v principu odsuzují majitele psa, jenž nebyl upoután na vodítko, jiné hledají příčinu konfliktu v chování psa, který kousl jako první. Právní situace takových sporů bývá obvykle velmi složitá. V každém případě je velmi důležité, aby byl majitel psa pojištěn - jde o obdobu povinného ručení.

Jak se zbavit strachu před další procházkou?

Nikdy bychom neměli panikařit, ani popustit uzdu své nervozitě. Naše vlastní nejistota se přenáší na psa, který je pak také velmi neklidný. Tím ovšem nevědomky jen přispíváme ke zhoršení situace. Mnohem větší smysl má brát celý problém s určitým nadhledem. A koneckonců existují také možnosti jak snížit chuť vlastního psa do rvaček tím, že ho podrobíme cílenému výcviku. 

Za útoky psů na lidi bychom měli hledat i jejich výcvik

. MILAN DOLEŽAL: RESPEKT/ Některé děti často po psech házejí kameny a také je někdy krutě mučí (Českolipský deník)

Útoky psů na lidi, to je téma. o kterém se v posledních několika týdnech hodné diskutuje. O názor jsme proto požádali i vedoucího skupiny služební kynologie Policie ČR kpt. Václava Fořtíka. "Jednoznačně se nedá říci. koho považuji za viníka ze psích, útoků na lidi. Základem předpokladu dobrého psa je jeho výcvik, což má na bedrech jeho majitel. O vhodném výcviku je dobré se poradit s odborníky, což mnozí nedělají. Hodné pak záleží také na životních zkušenostech a povaze samotného psa. Lidé chtějí mít obranáře. Pokud možno hodné zlého, hrozivého, který budí respekt. Proto si lidé vybírají psy, které pak často nezvládají." říká Václav Fořtík. Když potom dojde k případu, že agresivnější pes napadne například dítě, tak by všichni chtěli psa nejraději utratit. Ale za jeho výcvikem však stojí lidský faktor. Ten by měl být potrestán nejdříve. "Pořádný výcvik obnáší zejména poslušnost. Nejdůležitější je umět psa patřičně ovládat. Až poté může následovat výcvik obrany. Nejlepší je přitom brát vše formou hry. Se štěnětem se také přetahujete o hadr a tím ho "hecujete" k zápasu Rozhodně se však nedá jednoznačně říci. že by psi napadali výhradně děti. To si myslím, že je nesmysl. Pokud k takovému případu ovšem dojde, je nutné hledat okolností a příčiny. Může se totiž stát, že psa děti od malička trápily, házely po něm klacky a kameny. Pes se pak brání i proti jiným dětem, které s ním nemají nic společného. " poznamenal Václav Fořtík a vzápětí dodává, že zkušený chovatel rozpozná již v raném věku psa jeho povahu a sklony a podle toho s ním i pracuje. Cholerického vlčákanebudeme zavírat v paneláku a nechávat děti, aby se po něm válely. "Považují za naprostý nesmysl názor některých politiků, zakázat, v naší republice chov některých druhů psů." Myslím si. že, daleko nebezpečnější jsou spíše lidé. Dokladem jsou desítky případů umučených a zabitých psů." uvedl Jiří Stanikovský, majitel dobrmana z Č. Lípy.

Zaslali: Miloslav Cisar & Jaromira Cisarova, Jirakova 613 , 470 01 Ceska Lipa Tel,/fax: 0425-24216, tel.: 0425-29792, mobil: 0602-287621 E-mail: cirea@cirea.cz , http: www.cirea.cz

" OBRANA" - úvaha nad rozvíjením této činnosti ve sportu i praxi

(převzato z časopisu PES přítel člověka ročník 45, č. 2/2000, str.11)

Tyto řádky píši proto, že již dávno získané a publikované zkušenosti pozvolna mizí v zapomění. Původní požadavek obrany pána a jaho majetku přešel pozvolna v poměrně bodově náročné disciplíny. Jde především o sport se psem. Metodika výcviku se pozvolna mění. Tyto metody neodsuzuji. Naopak sám se svým psem takto cvičím. Výcvik pro vrcholový sport je nesmírně náročný a obdivuhodný. Pro praktické využití je však nepříhodný. Dnes je pro praktické využití spíše vhodnější pes, cvičený podle starého zkušebního řádu nebo vojenským a policejním výcvikem. Pro samostatnou práci v objektu se mnohdy více osvědčí některé téměř necvičené, ale sebevědomé a nebezpečné plemeno. Cvičit obranu psa, ať již prakticky či sportovně, je velmi složité.V posledních letech se setkávám na různých kynologických cvičištích při cvicích obrany již téměř výhradně s využitím kořistnického pudu. Jisté je, že pokud je správná metoda výcviku a dobrý figurant, vede to ke konečnému a správnému výsledku.To znamená, že pes je schopen úspěšně splnit zkoušku z výkonu. Má-li psovod trpělivost a hodně vysokou laťku, třeba dorazí i na mistrovství republiky. K tomu už nestačí jen kvalitní figurant a cvičiště, ale musí být i možnost tréninku v rozličném prostředí. To proto, aby pes nebyl ničím překvapen, aby uměl správně reagovat v každé situaci. Tím se vlastně,ať chceme či nikoli, vzdalujeme od práce ve"skleníkovém" prostředí domácího cvičiště a začínáme se přibližovat praxi. Toto přibližování probíhá jen v omezené míře, protože pes je vystavován standardním situacím. Snad právě proto je možno vidět psa nejistého či dokonce takového, který zklame (byť má složenou obranářskou speciálku). Jedním z důvodů může být skutečnost, že se vrcholové zkoušky směly dříve dělat podle zkušebního řádu pouze v cizím, pro psa neznámém prostředí a na neznámého figuranta. Kdežto v současné době se (mimo jiné z důvodů dostupnosti) tyto zkoušky plní i na domácím cvičišti. Psovod, který se na tuto zkoušku v minulosti přihlásil, musel ze svého psa udělat zkušeného obranáře. Nároky na ni byly vysoké a pes musel být zkušený "harcovník", který měl blízko k praktickému využití. Revíry se prováděly výhradně v lese a zadržení mimo cvičiště. Znám psovody, kteří mají složeny zkoušky, třeba až IPO3. Mezi nimi jsou však i takoví, kteří před prací obrany znejistí, protože mají nejistého psa.Často se stává, že je tento momentálně nejistý pes figurantem (při standardním, správném výkonu) na závodech vytlačen, zahnán. Pravděpodobně jde o to, že metodika výcviku (získání odpovídajících zkušeností) na tohoto konkrétního psa byla nesprávná, i když se mohla u jiného osvědčit.Velkou roli zde hrál především psovod. Při výcviku se nechal, neznaje teorii rozvinutí zloby či jednotlivých cviků, přespříliš ovlivňovat figurantem.Rozvíjením zloby pozvolna zvyšujeme sebejistotu psa. Představme si situaci, jak má vypadat konečný sportovní výkon. Rychlý, přesný útok na  figuranta bez štěkání. Pevný, plný zákus do rukávu.Tvrdý boj bez vrčení či jiných náznaků nejistoty či strachu. Po zastavení a povelu psovoda "Pusť!"správné puštění bez překusu a cílené hlídání bez otáčení až do příchodu psovoda, kdy následuje povel "K noze!" atd. Aby pes vše správně splnil (jde jen o nepatrnou část výcviku obrany) je nezbytná velká spolupráce mezi psem, psovodema a figurantem. Nejčastěji bývá právě figurant z této trojice ten nejzkušenější, bývá to často on, kdo výcvik řídí. To je nutno provádět v přítomnosti psa velmi opatrně a citlivě. Figurant nesmí nikdy shazovat pána před jeho psem a musí dbát na tón i gesta v hovoru. Jistě jste se již setkali s nevhodnými pokyny, které doprovází rozkazovací intonace figuranta: "Jak to držíš toho psa?!", "Přitáhni ho! Ted ho pusť!"."Co děláš?" A ten opravdu špatný figurant obranu přeruší a odchází. Co myslíte, udělal vše pro psa? Ne, pes musí obranu zakončit vždy jako vítěz! A to i v případě, kdy se naší vinou vyvleče z obojku nebo se urve. Při výrazně dominantním chování známého figuranta dochází k nesprávnému hodnostnímu zařazení ve smečce vašeho psa. Opakovaným cvičením na stejného figuranta dojde k jeho přiřazení do smečky, ať - se nám to Iíbí nebo ne. Nejvýše stojí figurant, poté poslušný psovod, a kde je pes? Proto jsem mohl slyšet u jednoho již dost vycvičeného psa, při zákusu na známého (svého) figuranta, výrok diváků: "Ten pes se bojí." Jelikož jsem něco podobného na stejném cvičišti viděl opakovaně i u jiných sebevědomých psů, můj závěr byl nasnadě: chaos v dominanci. Mladý, dosud sebevědomý pes běžel za figurantem s výrazným respektem, a teprve po jeho souhlasu razantně zadržel. Co myslíte, jak by tento pes reagoval, kdyby narušitel - padouch, představovaný figurantem, dal najevo prudký nesouhlas? Tento podivný vypozorovaný vztah, který není zdaleka ojedinélý, potvrdil mou zkušenost. Při obraně musí zaujímat čelní, dominantní místo psovod. Na druhém místě je pes, konající svou práci. Dlouho nic a teprve o další dvé příčky níže, na pomyslném hodnostním žebříčku, může stát schopný, zkušený figurant. Jsem si vědom toho, že je nezbytné, aby figurant usměrňoval v některých případech či situacích výcvik.Také konzultace s ním, následující po provedení cviku, je velmi důležitá. Tyto věci je třeba, ve většině případů, řešit v nepřítomnosti psa. Mimořádně důležité je dodržovat toto pravidlo u psích začátečníků, kteří si své sociální vztahy teprve vytvářejí. I kynolog začátečník, případně dorostenec, se musí řídit pravidlem - jakmile jsem na place, výcvik obrany řídí psovod! Právě nedodržení tohoto pravidla vede ke zmíněnému submisivnímu chování zvířete, které by nás mělo bránit. Pes, který je veden úctou a podřízeností k figurantovi na domovském cvičišti, bude po dostatečném opakování naučený model přenášet i do neznámého prostředí a na cizího figuranta. V neznámém prostředí se naopak mohou jeho projevy nízké sebejistoty ještě více prohloubit. Reakce známého figuranta totiž zná. Jak se ale zachovat k cizímu člověku, který má na sobě bmění nadřízené osoby? Není lépe se střetu vyhnout a vyčkat dostatečně dlouho, jak to dopadne? Pochopitelně, popsal jsem extrémně zkaženého psa. Ale copak neznáte psy, kteří se po zákusu urvou a už si nekousnou? Možná si řeknete, že jde o projev psích nervů. Jistě, nejistota může být vrozená jako naučená. Vrozené pasivní reakce Ize správným výcvikem ovlivnit. Pokud máme psa, který je natolik pasivní, že se nikdy nevzdálí od psovoda a na jeho nápravu nestačíme, budiž, ale co když podobně reaguje pes se složenou vyšší zkouškou? Často i od zkušených cvičitelů slýchávám, že psi už nejsou takoví jako dřív. "Jó, tenkrát byl pes schopen útočit na 200 metrů i víc, běžel určeným směrem a když uviděl figuranta, tvrdě zakročil. A představ si, byl schopen cloumat s figurantem, než psovod dorazil na dostatečnou vzdálenost, kdy dostal povel pusť, nebo ho psovod sundal. Jó, to byli psi, takoví dneska už nejsou!" Jistě, běžně jsem na vojně znal psy, kteří byli schopni po několikakilometrové "dostihové" stopě na volno zadržet figuranta. Kdyby ten neměl vysílačku a nenahlásil, kde je má psovod hledat, tak jej pes drží na zemi snad ještě dnes. (A žili spolu šťastně, dokud nezemřeli...) Přesto nesouhlasím s podobnými nostalgickými tvrzeními. Psi jsou stále stejní, jenom naše nároky se změnily. Již od štěněcho věku zaměřujeme naše čtyřnohé miláčky jiným směrem. Reakce, se kterými se někdy setkáváme, jsou ovocem této výchovy a tohoto výcviku. Není již žádný důvod, proč přivykat naše psy na delší a delší zákusy, když při vrcholových zkouškách, podle dnešních řádů, trvá zákus jen pár vteňn a rozhodující je především přesnost, rychlost, kvalita a poslušnost. Dnes již jde především o sport a kdo se nehodlá s tímto trendem smířt, pak ať již od štěněte směřuje výcvik spíše podle národního zkušebního řádu nebo výcviku TARTu či RINGu. Zde se vede výcvik především k praktickým výkonům. Zadržení může probíhat třeba i v místnosti. Po tomto zaměření je nezbytná zloba a velké sebevědomí psa. Sám jsem se jako začátečník učil, že u psa je nutno vytvořit nejprve zlobu a sebejistotu. Výcvik zákusu do rukávu následuje až poté. Tenkrát jsem se to naučil a věřil tomu. Poznal jsem u mnoha a mnoha zbabělých či nejistých psů, kteří byli schopni se pň výcviku zloby zhroutit, zabalit to či se dokonce strachy pomočit, že tato filozofie výcviku, praktikovaná starou českou školou, má vždy úspěch. Při dodržení tohoto směru se nestane, aby se pes před zákusem odběhl napít k řece či metr od makety s figurantem odešel za pachem, který ho více zaujal. Ne! Pro psa musí být rozhodující dominance, sebevědomí a koncentrace, se kterou vyhledává či zadrží figuranta. Nebojme se, že zlobu někdy přeženeme a výcvikem obrany vychováme zlého, agresivního psa. Mohu vás ubezpečit, že přehnaná dominance jde vždy upravit. S čím se nadřeme daleko více, je nejistota, lekavost a zbabělost psa. Uvědomme si, a to jsem chtěl tímto článkem říct, že největší úlohu ve výcviku psa hraje psovod. Jakmile ten se "srovná", začne pes správné "makat". 

Ivo Eichler

Ředitel TV NOVA V. Železný v pořadu Volejte řediteli dne 8. 7. řekl blud : BOJOVÁ plemena byla stvořena k bojům s lidmi. NENÍ TO PRAVDA. Pan Železný je nesprávně informován, a je neuvěřitelné, že i on, milovník psů, napomáhá laické HYSTERII. Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Laická veřejnost je manipulována a jsou jí servírovány nesmysly, a bohužel se ukazuje, že i osoby působící v nejsledovanějších médiích jsou ochotny tyto bludy dále šířit. Plemeno Americký pitbulteriér, plemeno BOJOVÉ, NIKDY nebylo vyšlěchtěno k bojům s lidmi, ale pro BOJ MEZI PSY navzájem. A aby ses do mě čtenáři - zmanipulovaný veřejně hlásanými nesmysly - nepustil, že jde pouze o můj názor, korespondující s názory jisté chovatelské menšiny a majiteli těchto psů, dovolím si odvolat se nyní na známého a uznávaného odborníka a přesně citovat z jeho knihy "Chov psů v roce 2000" jejímž autorem je Hellmuth Wachtel. Autor se zabývá čtyřicet let chovem a studiem psů, a k jeho hlavním zájmů patří etologie a genetika ( např. přednáší v mnoha zemích Evropy na různých odborných kynologických akcích a je čestným spolupracovníkem a členem Vědecké rady Zoologické zahrady Schonbrunn ve Vídni): Str 195 : Výmluvným příkladem je případ pitbulteriéra, jehož "užitná hodnota" pro PSÍ ZÁPASY je založena na jeho "gameness", tzn. na abnormální bojovnosti, spojené se sníženým prahem vnímání bolesti, předpokladem pro nelítostný boj až do smrti protivníka nebo do smrti vlastní.... Str 192 - 193: Existují různé formy agresivity. Psi agresivní vůči sobě navzájem mohou být velmi přátelští k dětem a ovladatelní v rodině. Plemena bulteriérů jsou toho pádným důkazem. Jednou jsem viděl asi čtyřicet "bojových psů" všech možných plemen na trochu zvláštní výstavě : pitbulteriéry, "bandogs" (kříženci mastifů - pitbulů), americké buldoky a americké strafordširské teriéry. Co na mě udělalo velký dojem : žádný nevykazoval sebemenší agresi proti člověku, i když proti ostatním psům vztekle vyráželi, až trhali za vodítka. Právě k těmto vlastnostem byli vyšlechtěni : agresivita vůči psům, nikoli však vůči lidem... ... Jeden bandog skutečně děsivého zevnějšku si před dětmi lehal na záda a dovoloval jim, aby se po něm válely. Jediný pes, který štěkal na lidi, byl náhodně přítomný mladý ovčák.... Nechci již dále citovat, aby mě někdo nenapadl z porušování autorského zákona, ale současná situace je podle mne vážná. Zbývá jen dodat, že knihu vydalo nakladatelství 

DONA v roce 1998. Web: http://www.dona.cz , e-mail : dona@iol.cz , J. Krásová, Chov psů, 8. 7. 2000  

Cvičíme je, aby cíleně útočili na lidi ? Podívejme se spolu na chování psů tak, jak jej vidí Etologie. Etologie je věda o chování. Rozebírat agresivní projevy chování psa pomocí tohoto článku je naprosto nemožné, protože jde o velice široké téma. Pes je domestikovaná šelma psovitá, a každý majitel, který si pořizuje psa, by se měl seznámit s jeho projevy a chováním pomocí odborné literatury.

AGRESE A AGRESIVITA ? Opravdu jen stručně :

Jako AGRESE se označuje útok, nebo pouze náznak nebo ritualizovaná forma útoku proti jinému jedinci téhož živočišného druhu. Agrese vůči protivníkovi se objevuje ve funkčních okruzích chování :

	při zaujímání a hájení hodnostního postavení ve smečce
	při obraně teritoria
	při obraně potravy
	při výběru pohlavních partnerů (říje)
	při obraně potomstva

Agrese se řídí podle dědičných programů a základním způsobům útoku se pes nemusí učit, přináší si je na svět ve své vrozené výbavě. Žádným výcvikem není možné změnit vrozený výraz hrozby psa. AGRESIVITA je emoce, která agresi spouští a jejíž hladina po uskutečnění AGRESE opět klesá. Agresivní chování je typická součást vnitrodruhových vztahů psů a ve vztahu ke svojí lidské smečce je velice důležité vtištění na člověka a ostatní psy v kritickém období mezi 3. až 7. týdnem života štěněte a následný vývoj jedince. Člověk je pro domácího psa přece jen příslušníkem svého druhu a člověk může další vhodnou výchovou a výcvikem psa ovlivňovat. A co je naproti tomu výcvik psů v obraně ? Učíme je agresivitě a skutečnému útoku na člověka ? Pojem agresivita s výcvikem služebních psů je laiky často spojován, ale je to jinak. Výcvik psů v obraně je přepracováním instinktu lovu velké kořisti a NENÍ rozvíjením ani agresivního, ani obranného chování ve smyslu AGRESE. CVIKY OBRANY NEMAJÍ NIC SPOLEČNÉHO S AGRESIVITOU A S JEJÍMI PROJEVY. Základem chování psů při obraně je LOVECKÉ CHOVÁNÍ a kořistí není člověk, ale ochranný rukáv figuranta. (Lovecké chování označuje etologie jako chování predátorské). AGRESIVITA nemá naprosto nic společného s útokem psa na kořist, ať už jde o kořist malou nebo velkou. Lovecká náruživost psa je úplně odlišná emoce než agresivita a objevuje se v jiných situacích a jinými výrazovými prostředky. Pes pronásledující zajíce nebo jinou kořist necítí agresivitu a jeho projevy nejsou projevy agresivními, ale cítí mnohdy tak vysokou loveckou náruživost, že při štvanici vyráží často prapodivné zvuky nebo chrakteristický štěkot. Nikdy však neuslyšíte agresivní vrčení. Výzkumy všech světových etologů jednoznačně prokázaly, že sebevětší intenzita emocí při lovu psovitých šelem nevykazuje jedinou stopu po agresivním chování ani před útokem, ani po něm. Obrana ve sportovní kynologii, t.j. cviky obrany a s cílenými zákusy do ochranného rukávu figuranta se opírá pouze o lovecké chování. Dobří psi obranáři zmítaní loveckou vášní vzrušeně štěkají, dokonce někdy až ječí, (ale nikdy nevraští horní pysk, neježí se a nevrčí), často radostně vrtí ocasem a na zákus do rukávu se vysloveně těší. Pes, který samostatně hlídá nehybného figuranta, občas naprázdno klapne čelistmi a občas to s ním zacuká (je připraven zakročit při sebemenším pohybu), a ukáznit vášnivého obranáře při nácviku hlídání nebo pouštění rukávu bývá obtížné. Ve výrazu očí psa obranáře ( a v celkové mimice ) však můžete najít úplně stejný výraz jako u každého jiného psa, vidí-li například kočku (kořist)nebo žene-li zajíce a je to jen a jen výraz lovecké vášně a náruživosti. Výcvik psů v obraně, obzvláště v počátcích, se provádí s upoutaným psem na vodítku a pes se velmi zlobí, když na pohybujícího figuranta nemůže. Využívá se zde stupňování emocí psa, který díky omezení vodítkem nemůže dosáhnout na kořist, kterou představuje rukáv, a nemůže ji fixovat zákusem. Po skončení nácviku obran (kdy figurant odloží rukáv a opustí místo nácviku) se hladina této emoce ztrácí a figurant může psa pohladit, obzvláště přátelští a velmi vyrovnaní psi nemají problémy olíznout figurantovi, který je přátelsky pohladí, nos. A "bojová" plemena ? Označení plemen tímto pojmem se dnes jako bumerang obrátilo proti chovatelům. Tito psi však nikdy nebyli šlechtěni k bojům s lidmi, ale jen a jen mezi psy jako takovými (zde bylo využito již v úvodu popsaných funkčních vrozených okruhů chování), a cílevědomou plemenitbou byli získáni jedinci vysoce sebevědomí a pevnými nervy, ale jsou to úplně normální psi s projevy vůči člověku naprosto stejnými, jak je můžete nalézt u Vašeho střapatého Alíka doma na dvorku. Kynologové tohle všechno vědí. Faktem zůstává však to, že pokud se jakýkoliv pes dostane do ruky neznalého nebo nezodpovědného člověka, případě je neodpovídajícím způsobem vychován, jeho výcvik je zacílen nevhodně (dá-li se to tak vůbec nazvat), nebo je-li s ním krutě zacházeno (hrubé zacházení spojené s bolestivými tresty), může se stát nebezpečným nepřítelem člověka - některý méně, některý více. Proto je třeba vždy mít na paměti, že pes je jen pes a nenese zodpovědnost za svoje chování, tu zodpovědnost má vždy člověk a konkrétní majitel. Neexistuje proto jediné nebezpečné plemeno, ale jen nezodpovědný, neznalý nebo nebezpečný majitel konkrétního psa. Pokud byste chtěli získat kvalitní literaturu o psím chování : ještě nedávno byla na trhu (a snad ještě je) kniha Řeč psů od Rogera Abrantese. Autor je etolog a vývojový biolog, ředitel Etologického institutu na Hong Agriculture School v Dánsku. Působí také jako hostující lektor na řadě vysokých světových univerzit. Knihu vydala DONA v roce 1999 a pokud je ještě k mání, určitě Vám ji rádi pošlou - Web : http://www.dona.cz , e-mail: dona@iol.cz